Píše se 1. srpna 1914. Britský objevitel sir Ernest Shackleton se svou 27člennou posádkou vyplouvají na lodi Endurance na cestu přes Jižní oceán zdolat jednu z největších výzev jaké tehdy lidstvo čelilo – pokus o přechod Antarktidy.

„ Zůstal jen jediný velký cíl v antarktickém bádání – překročit polární kontinent od moře k moři. Vzdálenost bude asi 3 000 kilometrů. A polovina bude přes neprobádané území. Každý náš krok bude průlomem v geografii.“

- Ernest Shackleton

Po asi 4 měsících plavby z Anglie dopluli k břehům ostrova Jižní Georgie a odkud Shackleton vyplul k břehům nejnehostinnějšího kontinentu na naší planetě - Antarktidě.

Spojení se zbytkem světa bylo přerušeno. Nikdo nevěděl kde jsou. Nikdo nepřijde na pomoc…

Jižní oceán byl naprosto nehostinný. Voda byla mrazivá tak, že po několika minutách by v ní každá živá duše umrzla a potopila se do věčných hlubin.

Vlny dosahovaly výšky deseti metrů a mrazivý vítr se střípky sněhu a ledu bičující kůži posádky měl někdy sílu hurikánu.

Všichni věděli, že začíná jít do tuhého.

Nejhorší však bylo, že jak se začali blížit k polárnímu kruhu, oceán začal zamrzat. Byl plný ledových ker a led byl s každým kilometrem a uplynulou hodinou tlustší.

Navzdory tomu se lodi stále dařilo proplouvat trhlinami v ledu a pokračovat dál.

Hodiny tikaly. Shackleton se musel dostat k pevnině dříve než oceán v zimě zamrzne. Bojovali o každou vteřinu…

Netrvalo dlouho a jediné světlo, které spatřili bylo světlo ohně, který planul v kamnech, hvězdy a světlo polární záře, které jim dodávalo naději.

Celá Antarktida upadla do nekonečné temnoty. Temnoty tak neprostupné, že člověk neviděl na špičku nosu.

Teploty klesly neuvěřitelně nízko.

Kdokoliv z posádky mohl snadno umrznout.

Byli v pasti, uvězněni na zamrzlém moři odříznutí od zbytku světa a nebylo cesty jak z ledového pekla ven.

Shackleton se však odmítal vzdát…

Věděl, že nemá žádnou kontrolu nad situací do které se dostali. A tak se rozhodl soustředit se na věci, které dokázal ovlivnit.

Posádka bez ohledu na hodnost byla povinna čistit loď. Procházeli vědecké poznatky a záznamy.

Sdílení povinností udrželo posádku ve střehu a pomohlo jí udržet si zdravého ducha. Všichni věděli, že jsou v tom společně.

„Shackleton měl geniální dar – ani více, ani méně – udržovat kolem sebe dobrou náladu. Milovali jsme ho. Muži cítili chlad, to je pravda, ale on v nich vzbudil takovou oddanost, že si nedovolili upadnout do sklíčenosti kvůli čemukoliv. A statečně čelili strastem, které jsou neoddělitelnou součástí antarktické expedice. Bez jediné stížnosti.“

- Deník hlavního navigátora Franka Worsleyho

15. června 1915

Loď se začala prohýbat jako natažený luk pod tlakem zamrzlého oceánu. Všude byly slyšet hlasité zvuky praskajících trámů, které nedokázaly odolat takovému tlaku.

O chvíli později se loď začala naklánět, leď prorazil její trup a dovnitř se začaly valit tisíce litrů mrazivé vody z Jižního oceánu. Byl konec…

Po 281 dnech kdy loď i posádka zůstaly uvězněni v ledu, Endurance byla na kusy a potopila se ke dnu a všechny naděje na to, že až led roztaje posádka odpluje domů se potopily s ní.

Shackleton s posádkou zůstali uvězněni na mořském ledu, který s blížícím se létem tál a s každým dnem byl tenčí. Neexistovala možnost jak se z Antarktidy mohli dostat domů a nikdo o nich nevěděl.

Zůstali jim jenom zásoby, které z lodi stihli odnést a několik malých záchranných člunů…

Museli se dostat na nejbližší pevninu – ostrov Paulet, který byl vzdálený 556 kilometrů.

Bez lodi. S minimem zásob. S sebou si vzali jen to co bylo naprosto nutné k přežití. Šperky, osobní majetek, vše ostatní zůstalo na místě. Potřebovali jídlo. Potřebovali přístřeší.

Několikrát se pokusili o pochod k ostrovu. Zásoby naložili do záchranných lodí a pokoušeli se je táhnout po ledu jako sáně aby pak mohli odplout až led roztaje.

Jenomže povrch byl příšerný. Shackleton nic takového nikdy neviděl. Mořský led byl plný výstupků a vyčnívajících bloků ledu.

Sníh byl místy i více než metr hluboký a posádka se do něj někdy propadala až po ramena. Zanedluho bylo jasné, že tento plán nemůže vyjít…

Shackleton se proto rozhodl znovu utábořit a počkat až podmínky budou lepší než se podruhé pokusí o druhý únik z ledového pekla v němž zůstali ztraceni.

Od neuvěřitelně nízkých teplot venku je dělilo pouhých pár centimetrů látky stanu.

Aby přežili tak pojídali tučňáky a tuleně, jenže se jednalo o nevyváženou stravu a všichni proto byli zesláblí. Ztráceli síly. Zásoby se jim tenčili.

Led na kterém tábořili se mohl kdykoliv prolomit a všichni by se potopili do hlubin nelítostného Jižního oceánu. Sebemenší sněhová bouře mohla odnést jejich stany a vše co je drželo při životě…

Tento zdrcující pochod, který vysál ze všech poslední kousky sil trval dlouhých 14 dní nehostinnou antarktickou krajinou. Za tuto dobu ušli však pouhých 12 kilometrů.

Takovou rychlostí by jim trvalo více než 300 dní než by došli k pevnině. Zásoby by jim však vydržely pouhých 42 dní a jim tak nezbývalo nic jiného než se zase utábořit.

V tomto táboře zůstali skoro tři a půl měsíce. Tábor nazvali táborem trpělivosti…

Mohli pouze sedět a čekat bez jakékoliv naděje zatímco se jejich tábor na mořském ledu pohyboval pomalu po moři. Tučňáci a tuleni zmizeli. Nemohli si opatřit žádné jídlo. Nikdo netušil jak dlouho ještě přežijí.

Jediné co mohli je doufat, že se jejich tábor na kusu ledu uprostřed zahřívajícího se Weddellova moře přibližuje k pevnině...

„Ledová kra se stala našim domovem. Už jsme ani nevnímali, že žijeme na kusu ledu uprostřed nekonečného moře. Naše cesta domů neměla žádného kapitána který by změnil její kurz, žádnou plachtu která by ji zrychlila.

Byli jsme závislí pouze větru a proudu. Pluli jsme tam kde nás odnesli. Touha znovu pocítit pevnou půdu pod nohama naplňovala naše srdce. Náš domov se nám však pod nohama rozpadal.“

- Ernest Shackleton

Jak čas ubíhal a oteplovalo se, Shackleton zůstal pouze na tenké krustě ledu. Stany, čluny a posádka mohli během vteřiny zmizet v ledové vodě...

Ve člunech dlouhých pouhých pár metrů, které byly navrženy jen pro převoz osob z lodi na pobřeží museli čelit nejnebezpečnějšímu oceánu jaký lidstvo kdy poznalo.

Mrazivý antarktický vítr je štípal na kůži, všude kam oko dohlédlo byla jen nekonečná plocha vody a plovoucí kusy ledu. Posádka necítila konečky prstů, měli omrzliny a hladověli.

Okamžitě se proto vydali na ostrov Paulet. Nekonečné veslování však bylo vyčerpávající.

Shackleton ale spatřil velkou ledovou kru, a tak se ještě než se vydají na cestu na ni utábořili na noc. Všichni potřebovali trochu odpočinku po potížích, které je potkali předchozí noc a po 36 hodinách fyzického vypětí bez minuty odpočinku.

Ale kra nebyla tak bezpečná jak vypadala…

Kusy ledu z ní postupně odpadaly a samovolně se pohybovala v oceánu podle směru větru a mořského proudu, takže se Shackleton a posádka vzdalovali od ostrova.

Proto se na poslední chvíli rozhodl, že na kře nezůstanou a pokusí se dostat na ostrov. Nebyla jiná možnost.

Posádka pádlovala 4 vyčerpávající dny. Jenomže, když hlavní navigátor pomocí sextantu odhadl jejich postup, čekalo je obrovské zklamání.

Namísto postupu na západ k ostrovu, dezorientovaní pluli na jihovýchod a byli asi 58 km dál od ostrova než když začli pádlovat.

Málem je to zničilo...

Jejich malé čluny okamžitě narazily na nepříznivé počasí. Vlny byly vysoké několik metrů a sprchy ledové vody pokryli mrznoucí se posádku a vybavení ledem.

Posádka se klepala zimou a při každém výdechu jim od pusy stoupal komín páry. Hrozilo, že na oceánu umrznou k smrti.

Ale pevnina objevující se pokaždé když čluny vypluly na vrchol vln byla majákem bezpečí, který posádce dával naději.

Měli za sebou 108 hodin pádlování, klepání se, mrznutí, a promočení bez jediné vteřiny spánku. Postup byl pomalý. Ale Sloní ostrov se blížil...

Po dalších hodinách pádlování a probíjení se skrze masivní vlny a vítr s rychlostí menšího hurikánu se dostali k ostrovu a na pokraji vyčerpání a umrznutí se jim podařilo vylodit na kamenné pláži.

Na hodinu mohli konečně zapomenout na problémy, kterým stále budou muset čelit.

„Vynášení nákladu přes kamení na okraji útesu bylo náročné. Když vše bylo hotovo, vytáhli jsme všechny tři lodě na vyvýšené místo na pláži a potom se s vděčností napili teplého nápoje, který nám kuchař připravil.

Abychom zajistili přístřeší pro muže, otočili jsme jeden záchranný člun vzhůru nohama a zaklínovali návětrnou stranu balvany.

To co mě ale tížilo bylo, že neexistuje žádná šance, že se nás na Sloním ostrově někdo pokusí zachránit. Plavba v záchranném člunu napříč oceánem byla nutná a nesměla se oddalovat. Musel jsem jednat.“

- Ernest Shackleton

Nejbližší obydlená pevnina byly Falklandy. Jenže silný vítr a oceánský proud by jim tam nedovolil nikdy doplout. Zbývala tedy jediná možnost – ostrov Jižní Georgie vzdálený více než 1480 kilometrů od nich.

„Jižní Georgie byla vzdálena více než 1 480 kilometrů, ale ležela v oblasti západního větru. Mohl jsem se spoléhat, že najdu velrybáře na jakékoli z velrybářských stanic na východním pobřeží.

Nebezpečí 1 480 km dlouhé cesty přes bouřlivý Jižní oceán byly očividné.

Ale počítal jsem s tím, že při nejhorším tato cesta nezvýší riziko pro muže, kteří zůstanou na Sloním ostrově.

Zůstalo by jim méně úst, které by museli krmit přes zimu a loďi nepotřebuji více než měsíční příděly potravy pro šest mužů. Kdybychom se na Jižní Georgii nedostali včas, bylo jasné že jsme se potopili a utonuli.“

- Ernest Shackleton

Shackleton se proto rozhodl vzít s sebou 5 můžů na nejméně poškozenný záchraný člun – James Caird.

„Řekl jsem kapitánu Wildovi, že pro jednou nebude moct jít s námi. Bylo na něm závislé aby posádku udržel pohromadě až budu pryč. Posádka, která zůstala na ostrově vytvořila malou skupinku na pláži s monumentálními vrcholy ostrova za jejich zády, ale mávali nám a tři krát na rozloučenou vykřikli.

V jejich srdci byla naděje a věřili nám, že seženeme pomoc kterou potřebují. Plachty byly nataženy a James Caird rychle opustil pláž a i její řadu temných postaviček.

Rozhodl jsem, že poplujeme na sever alespoň 2 dny dokuď se držel vítr abychom se dostali do teplejšího podnebí, než se otočíme na východ a začneme naši plavbu k Jižní Georgii. Příběh dalších 16 dní je příběh nekonečného boje na rozbouřených vodách. Jižní oceán dostál své ďábelské pověsti.“

- Enrnest Shackleton

Jižní oceán je nejnebezpečnější oceán na planetě. Vody jsou mrazivé, vlny dosahují výšky několika metrů a ledový vítr má místy sílu hurikánu.

Tento oceán potopil i moderní lodě dlouhé přes 112 metrů s trupem z pevné oceli tlusté 13 cm.

Shackleton měl v roce 1916 jen malý dřevěný záchranný člun dlouhý pouhých 7 metrů, což je jako malý obývací pokoj, který se mohl kdykoliv převrátit, dvě malé plachty a před sebou 1480 kilometrů dlouhou cestu přes nelítostnou vodní plochu.

Posádka seděla pouhých 40 centimetrů nad mořskou hladinou. Všude byl obrovský hluk obrovských narážejících vln a rychlého větru. Plachty člunu byly bílé od sněhu.

Mrazivá voda stříkala dovnitř přímo na vyčerpanou a zmrzačenou posádku, která se promočená klepala zimou. Tikání zubů šlo slyšet skrze celý člun...

„Když jsme leželi mezi deštěm a mořem, údolí se zdála hluboká. Vysoké byly hory, když jsme se na okamžik posadili na vrcholky gigantických vln. Všude byly nekonečné vichřice.

Tak malý byl náš člun a tak velké bylo moře, že naše plachty často nečinně ustály v krátkém závětří mezi dvěma masivními vlnami.

Pak jsme vypluli na jejich vrchol a plachty zachytili plnou zuřivost zdejších větrů, kde nás obklopila bílá barva narážející mrazivé vody.

Byli jsme jen tečkou na nekonečné ploše oceánu, který je otevřený všem, ale milostivý k nikomu.“

- Ernest Shackleton

A co víc, docházely jim zásoby jídla a vody...

Šest mužů žilo z teplého nápoje zvaného ‚hoosh‘ – mix zvířecího tuku a cereálií.

Jejich sobí spací pytle byly pořád tak promočené, že se začaly rozpadat. Srst ze spacáků se začala šířit po celé lodi do jejich oblečení, jídla i pitné vody.

„Voda nám už dávno došla. Poslední půllitr tekutiny byl plný chlupů, kterou jsme přecedili přes kousek obvazu z lékárničky.“

- Ernest Shackleton

Jejich jediný způsob navigace byl pomocí slunce.

Museli se dostat dostatečně na sever a pak nechat aby je silný jihooceánský proud odnesl na východ k ostrovu. Byla to neuvěřitelná cesta...

„Myslím, že většina z nás měla pocit, že konec byl opravdu blízko. Ráno 8. května bylo husté a bouřlivé s bouřemi, které se přicházely ze severozápadu.

Hledali jsme známky blížící se pevniny, a i když jsme neviděli nic víc než to co jsme sledovali po několik posledních dní, byli jsme potěšeni pocitem, že jsme se blížili k cíli.

Zírali jsme vpřed s roustoucí dychtivostí a ve 12:30 skrze skulinku v oblacích McCarthy spatřil kousek černých útesů Jižní Georgie. Byl to šťastný okamžik. I přes to, že jsme byli těžce dehydratovaní, promrzlí a zesláblí zaplavila nás radost. Práce byla skoro u konce...“

- Ernest Shackleton

Po neuvěřitelných 16ti dnech na rozbouřeném otevřeném moři, Shackleton a posádka člunu přežila neuvěřitelných 1480 kilometrů desetimetrových vln a mrazivý vítr o síle hurikánu v poškozeném 7 metrovém dřevěném člunu.

Jak se blížili k ostrovu spatřili kolonie tučňáků císařských a tuleňů. Cítili pach hlíny a kamenů.

Posádka byla vděčná za půdu pod nohama a hojnost potravy okolo nich. Věděli, že se dožijí se dalšího dne. Byla to neuvěřitelná úleva.

Jenže i po tomto neuvěřitelném souboji se silami přírody, kdy Shackleton a posádka dokázali nemyslitelné a sáhli si na samotné dno lidských sil, stále nebyl konec…

„Zanedlouho jsme stoupali po sněhových svazích mířící na západ na poslední část naší dlouhé cesty.

Po dvou hodinách výstupu jsme byli 762 metrů nad mořem. Přivázali jsme se k sobě lanem jako opatření proti dírám, trhlinám a propastem a razili jsme si cestu skrze měkký sníh.“

- Ernest Shackleton

Nikdo nikdy nebyl ve vnitřní části ostrova.

Jejich oblečení nebylo vhodné, neměli žádné zkušenosti s horolezectvím a od smrtelného pádu do propastí zahalených sněhem je dělil jen kus lana, který si přivázali k sobě a čelili jednomu z nejnáročnějších horských přechodů na planetě.

Cestování po ledovci bylo extrémně nebezpečné. Tenká sněhová pokrývka zakrývala trhliny hluboké desítky metrů. Jediný špatný krok mohl kohokoliv stát život.

„Byli jsme unavení a vítr foukající z vrcholků hor nás ochlazoval. Rozhodli jsme se schovat pod kámen a na chvíli si odpočinout.

Během minuty, mí dva společníci rychle usnuli. Ale, mě došlo, že by byla katastrofa kdybychom usli všichni tři.

Spánek v těchto podmínkách by znamenal smrt. Po pěti minutách jsem s nimi zatřásl abych je probudil. Pověděl jsem jim, že spali více než půl hodiny a pokračovali jsme v pochodu.“

- Ernest Shackleton

Po 20 hodinách pochodu, Shackleton se rozhodl pochodovat k tomu co si myslel že bude zátoka Stromness a kde měla být velrybářská stanice. Jenomže nebyla...

„Naše velké naděje se zanedlouho rozplynuly. Trhliny nás varovaly, že jsme na dalším ledovci a zanedlouho jsme se dívali dolů na mořskou hranu této obrovské masy ledu.

Věděl jsem, že v zátoce Stromness, žádný ledovec není a došlo mi, že toto musí být ledovec Fortuna. Bylo to obrovské zklamání.“

- Ernest Shackleton

Ledovec nešlo překročit. Na jeho konci byl rozbouřený oceán. Shackleton byl proto nucen vystoupat zpátky do hor. Tato chvíle je málem zlomila.

Po 26 hodinách nepřetržitého pochodu Shackletonovi v cestě stála už jen jediná překážka. Ledovec Konig...

„Byli jsme tak strnulí, že jsme pochodovali s pokrčenými koleny. Zubatá linie vrcholů s mezerou jako vytržený zub nám stála v cestě. Naše stezka na východ do zátoky Stromness procházela skrze ní. K vrcholu hřebene vedl velmi prudký svah a skrze mezeru v něm se valil mrazivý vítr.

Ale to nejhorší se začalo měnit v nejlepší. Pokroucené vlnité skalní útvary přístavu Husvik se objevili za obzorem. V nadšení jsme se podívali na hodinky a čekali na 7 hodin, kdy velrybáři budou povoláni do práce. Na minutu přesně jsme slyšeli zvuk parní píšťaly. Sladší melodii si nikdo z nás nedokázal ani představit.

Byl to moment, který šlo jenom těžko popsat. Bolest a strasti. Plavby, pochody, hlad a slabost vypadaly, že mizí do propasti zapomenutých věcí. Hodinu a půl po poledni jsme přešli poslední hřeben a spatřili parník.

Naše pohledy zachytily malé postavičky pochodující k lodi tam a zpět.

A pak jsme spatřili chaty a továrnu velrybářské stanice Stromness. Prorazili jsme bariéru vnějších překážek. Trpěli jsme, hladověli a nakonec zvítězili. Schoulení a přitom sevřeni slávou. Vyrostli ve velikosti celku. Viděli jsme Boha v jeho nádherách. Slyšeli text, který příroda vykresluje. Našli jsme opravdovou duši člověka.“

- Ernest Shackleton